Kontakty Press Ke stažení E-card Pexeso Fotogalerie

Matka Boží Tuřanská

Legenda o nalezení milostné sošky (Bohuslav Balbín)

O Matce Boží Tuřanské (PhDr. Karel Rechlík, ředitel Diecézního muzea)

...Bohoslužba se Svatým otcem Benediktem XVI. se odehrává na tuřanském letišti,  které se nachází na území městské části Brno-Tuřany...

 Dříve samostatná obec Tuřany má velmi dlouhé dějiny – právě před rokem proběhly oslavy osmistého výročí první zmínky o Tuřanech a byla otevřena nová historická expozice. Tuřany jsou od středověku poutním místem, jedním z nejstarších na Moravě. Slavnou mariánskou sochu ze zdejšího poutního kostela si můžeme vybavit pod různými názvy. V Tuřanech a okolí je obvyklé pojmenování „Matka Boží v trní“, které odkazuje k legendě, podle níž byla socha nalezena v trnovém keři. Obvyklý název „Tuřanská Madona“ zdůrazňuje nejenom její vazbu na kostel Zvěstování Panny Marie, ale také to, že místo, které si opět podle legendy sama určila – a nakonec prosadila i proti vůli svého nálezce – byly právě Tuřany. Pojmenování „Boží rodička z Tuřan“ ji připomíná jako matku Spasitele. Ježíšek na jejím klíně už jako dítě má atributy své duchovní moci – královskou korunu a vladařské jablko. Ale jistě nejslavnější pojmenování dostala socha od jezuity Bohuslava Balbína v jeho spisu „Diva Turzanensis“ z roku 1658. Latinský výraz „diva“ zřejmě souvisí se slovem „deus“ (bůh) a byl používán v celé škále významů - například „božská“, „nebeská“, ale také „neposkvrněná“, „panna“ nebo třeba i „divotvůrkyně“.

Celý svět poetických příměrů, podobenství a obrazů vytvořili během staletí slavní básníci, ale také anonymní autoři lidových písní a nespočetní kazatelé, aby Matce Boží Tuřanské vzdali poctu. Svou pozornost jí věnovala řada historiků: za všechny jmenujme alespoň Zdeňka Kalistu a jeho publikaci Česká barokní pouť. Z historiků umění to byli například Albert Kutal, Jiří Kuthan, Jan Royt a v posledních letech Aleš Mudra.

Na samostatnou publikaci by vydaly zprávy o zázračných uzdraveních, která byla s Tuřanskou Madonou od pradávna spojována. Písemné doklady, mimo jiné velmi přesně vedené statistické údaje jezuitů, jsou nesmírně zajímavým svědectvím o víře a náboženském životě v barokní době. Počet poutníků se v dobách největší popularity poutního místa blížil sto tisícům ročně.

Samotná dřevěná skulptura pochází podle legendy už z doby cyrilometodějské; úctyhodný věk ale udávají i historici umění datováním do čtyřicátých až padesátých let 13. století. Z původní středověké podoby sochy vidíme dnes vlastně jen Mariinu tvář a celkovou siluetu ve vladařské pozici na trůnu s výmluvným gestem ruky držící žezlo. Tento postoj přesto není tím jediným a rozhodujícím dojmem. Socha při vší své vážnosti působí nepřikrášleným a pravdivě lidským dojmem.

Historici umění předpokládají, že socha vznikla v některé z řezbářských klášterních dílen a svým výtvarným typem patří do linie francouzského sochařství 12. století. V celé střední Evropě se zachovalo jen několik obdobných prací, ke kterým patří například plastiky ze štrasburského dómu, Madona z okolí Strakonic nebo Madona z rakouského Mariazell.

Věhlas poutního místa a oslavy milující barokní zbožnost byly podnětem k zásadnímu výtvarnému doplnění sochy, které provedl zlatník Jan Jakub Wegelin. Ten v letech 1683 a 1689 vytvořil stříbrný plášť a další kovové doplňky. Slavnostním zkrášlením se Tuřanská madona měla ještě více přiblížit obrazu mocné a úchvatné Královny nebes, tak jak ji opěvují dobové mariánské litanie i lidové písně a modlitby.

Zájem historiků umění zajistil Tuřanské Madoně pevné místo v odborných publikacích. Poutní
místo Tuřany ale také postupně oživuje a obnovuje svoje velké duchovní tradice. Nynější událost – papežská návštěva – je zcela jistě jedním z nejvýznamnějších okamžiků v dějinách obce a jedinečným propojením s mariánskou úctou, která k Tuřanům od pradávna patří...

Legenda o nalezení milostné sošky

Slavný latinsky psaný spis jezuity Bohuslava Balbína (1621-1688) Diva turzanensis popisuje příběh nalezení milostné sošky takto:

„Roku 1050 šel nábožný a u svých sousedů vážený rolník Horák, v Chrlicích usedlý, večer z polní práce domů. Na místě, kde jsou nyní Tuřany, byl les a v něm keře planých růží. Zde spatřil blíže cesty v jednom keři velké světlo zářící na všechny strany. Byl to oheň bez kouře, bez plápolu a bez praskotu. Nelekl se toho muž statečný, ale byl zvědav, co se zde děje neobyčejného. Hned se domníval, že se tu něco nebeského, podivuhodného ukrývá; přistoupí, a hle! Vidí věc neobyčejnou, vidí tu nebeskou Růži neporušenou žádným trním hříchů, vidí Matku Boží, od níž světlo nebeské tak mocně se šíří.“

Na místě, kde byla milostná soška nalezena, dnes stojí Kaple Zjevení, postavená roku 1901. Je součástí tuřanského poutního areálu, který tvoří kostel Zvěstování Panně Marii s monumentálním průčelím a dvěma zdaleka viditelnými věžemi, dílem Jana Křtitele Erny a Wiléma Dwořaka. Kolem kostela je pěkná zahrada s růžemi a vzrostlými kaštany, kolem ní část ambitů, využívaných pro aktivity farnosti, dále šestiboká raně barokní kaple, dnes zvaná Kaple padlých. Bývalá jezuitská rezidence z roku 1666 v sousedství kostela je dnes radnicí. V blízkosti kostela se nacházejí vzácné sochy sv. Jana Nepomuckého a Panny Marie s nejvýznamnějšími jezuitskými světci - Ignácem z Loyoly a Františkem Xaverským a památný kříž z roku 1811.