Symbolika související s areálem papežské bohoslužby
Kříž je ústředním znamením celého křesťanství. Je to znamení vítězství - znamení přemožení moci zla a smrti. Starý zákon chápal smrt na kříži jako důkaz zvláštního Božího zlořečení a zavržení. Církev však od prvních dnů ústy apoštolů hlásá, že Ježíšův kříž se stal „paradoxem“ = obráceným symbolem: Ve svém Synu umírajícím na kříži Bůh ospravedlňuje hříšníka a nabízí mu vykoupení (tedy „opovrhuje“ hříchem a smrtí, ale zároveň člověka tohoto prokletí zbavuje). V Kristu umírá na kříži hřích a jeho království, skrze Ježíšovo zmrtvýchvstání pak se otevírá všem, kdo po tom touží, nová cesta, kterou lze dojít k Bohu.
Kříž je tak jediným a plným symbolem novozákonní radostné zvěsti (evangelia). Tento symbol je podle apoštola Pavla „pro židy pohoršením, pro pohany bláznovstvím“ (1 Kor 1,18-31), pro věřící však radostí a jistotou jejich víry. Kříž je klíč otevírající brány nebe.
Kotva je v křesťanství od pradávna užívaný symbol pro ctnost naděje. Naděje je důležitou součástí víry - upevňuje totiž („zakotvuje“) člověka v důvěře v Boží pomoc a blízkost. Zároveň umožňuje překonat životní bouře v jistotě, že jsme stále v Božích rukách. Odkazuje také na Ježíšův požadavek „zajet na hlubinu“, když člověk hledá pevnější vztah s Bohem i poznání sebe sama - na mělčinách (tedy v plytkosti, v povrchnosti) se totiž víra spíše ztrácí.
Boží muka jsou jakési lidové „památníky“ víry. Jejich smyslem je vizuálně připomenout kolemjdoucímu člověku, že na všech životních cestách (při práci i v odpočinku) je stále doprovázen Bohem. Boží muka jsou místem, kde se také člověk má zastavit v každodenním shonu, správně se „zorientovat“ - tedy uvědomit si, kam či přesněji řečeno ke komu mají směřovat všechny naše kroky, veškeré naše snažení. Na místě Božích muk se lze v krátké modlitbě setkat s Bohem a odevzdat mu své aktuální starosti a bolesti.
Symbolika cesty spojující v areálu papežské mše svaté historickou stavbu Božích muk s nově zbudovanou kotvou jako znamením naděje nám tedy jasně říká: Nejsme vykořeněni, nekráčíme životem beze smyslu a bez cíle. Náš život má v Bohu svůj počátek i naplnění, Boží starostlivá péče nás neopouští a doprovází v každé historické i životní epoše. Zároveň také ale směřujeme k vlastnímu uchopení svého života: Na nás záleží, jaký mu dáme obsah a cíl, na jakých hodnotách jej postavíme, jakou jistotu budeme vyzařovat a odkud chceme čerpat svou sílu.
Baldachýn je jakýmsi symbolickým odkazem ke stanovému obydlí či stanu, který v biblických dějinách hraje důležitou roli a je i nesčetněkrát zmiňován v Bibli samotné. Podle prastaré tradice zmíněné v 1. knize Mojžíšově (Gen 4,20) je vynálezcem stanu Jábel, syn Lámechův. Ten je považován za praotce beduinských kmenů. Starozákonní lid Boží, Izrael, si uchoval vzpomínku na své předky, přebývající ve stanech při cestě do zaslíbené země. Nebeská klenba je přirovnávána k napjaté stanové plachtě (Iz 38,12), odtud vzešel zvyk nošení baldachýnu nad monstrancí s eucharistií při průvodech Božího Těla. Nejpodstatnějším významem symboliky stanu je odkaz na „stánek úmluvy“ - tedy místo, kde byla uchovávána archa úmluvy (schránka s deskami Desatera) až do vybudování Jeruzalémského chrámu králem Šalamounem. V něm se velekněz setkával s Hospodinem, zde přinášel oběti za lid i za jeho očištění, zde bylo často přijímáno Boží slovo ústy proroků.
V Novém zákoně je pak symbolika stanu přenesena především na církev - místo Božího přebývání mezi lidmi. I ona je jakýmsi „dočasným útočištěm“ pro Boží lid putující tímto světem do nebeského království. Zatímco ale ve Starém zákoně směl do stánku úmluvy vstoupit pouze Mojžíš, Ježíš Kristus otevřel přístup do tohoto „stánku smlouvy“- tedy k Bohu - všem lidem, toužícím po spáse.
Symbolika liturgie
Přírodní prvky v liturgii
Světlo je symbolem svatosti, víry i modlitby. Hořící svíce je symbolem zmrtvýchvstalého Krista. Oheň symbolizuje přítomnost Ducha svatého, který „vane, kam chce“.
Voda je ve všech kulturách symbolem očištění. Člověk si umývá ruce, aby byl čistý. V liturgii je výraz přenesen pro očištění duše. Druhým významem je život – kde není voda, není ani život.
Chléb je symbolem lidské práce, oběti a bolesti, která je nutná na jeho získání. Tvoří jej mnoho zrn, která musela být rozdrcena a spojena v jedno. Je tedy také obrazem společenství církve a její jednoty. Stejně jako je chléb nutný pro člověka, aby žil fyzicky, je nutná eucharistie (chléb proměněný v Ježíšovo tělo) pro život duchovní.
Víno je obrazem oběti. Hrozny, samy krásné a dobré, musí být rozdrceny, aby daly vzniknout něčemu lepšímu. Je to obraz lidské námahy a práce. Víno je také nápojem radosti. Ve Středozemí je běžně užíváno jako každodenní nápoj, je zde tedy něčím, co k životu člověka neodmyslitelně patří. Tak i eucharistie patří ke každodennímu životu s Bohem.
Kadidlo symbolizuje dokonalou oběť. Je spáleno, takže z něj nic nezbude, jen pocta Bohu. Je také obrazem modlitby, která stoupá k Bohu. Je ho užíváno pro okuřování oltáře, aby byl zdůrazněn rozměr oběti. Dále pak při okuřování evangeliáře, kněží a lidu, aby bylo zdůrazněno jejich očištění od hříchů a výraz modlitby. V neposlední řadě kadidlový dým signalizuje tajemství, ve kterém přebývá Bůh, je obrazem oblaku zahalujícího horu Sión, kde Bůh zjevil své slovo Mojžíšovi.
Liturgické oděvy
Papež a biskupové
Klerika či talár (také sutana) je základním oděvem všech služebníků církve. Symbolizuje odevzdanost k Boží službě. Obvykle má černou barvu. Kleriku nosí ministranti, kněží, jáhni i biskupové. Papež má kleriku barvy bílé, tedy barvy znázorňující Kristovu svatost a čistotu. Kardinálové pak mají slavnostní kleriku barvy purpurové, která symbolizuje oheň Ducha svatého, ale i krev, kterou mají být ochotni pro Krista prolít.
Cingulum existuje dvojího typu. Jednak může představovat širší pás látky, kterým je přepásána klerika. Pro kněze je barvy černé, pro biskupy a jiné hodnostáře barvy fialové, pro kardinály červené. Druhým typem cingula bývá šňůra, kterou se přepásává alba (viz. níže). Cingulum je výrazem pokory, vzdání se vlastní volby a plného odevzdání se do Božích služeb.
Alba je universální liturgický oděv určený pro všechny služebníky u oltáře. Je bílé barvy a vychází z antické tuniky, jejíž tvar si zachovala. Symbolizuje křestní povolání ke službě Bohu, čistotu a svatost církve, ve které je liturgie slavena. Připomíná také, že se Kristus na hoře Tábor proměnil před očima apoštolů tak, že jeho šat bělostně zářil. Také služebníci oltáře mají být takto proměněni Kristem.
Štola je tenký pruh látky ve stejné liturgické barvě, jakou má ornát (viz. níže), pod který se umísťuje. Je znakem kněžské služby. Proto ji mohou nosit pouze biskupové, kněží a jáhni.
Ornát je svrchním oděvem kněze a biskupa. Je barevně odlišený podle liturgických barev (viz. níže), často hojně zdobený. Již název (orare = modlit se) poukazuje na to, že je symbolem modlitby a svátostné kněžské služby. Jeho zdobenost není výrazem rozmařilosti, ale přirozené touhy dát Bohu to nejlepší a nejvzácnější, co máme.
Solideo nosí zpravidla biskupové. Má stejnou barvu jako cingulum, kterým je opásána klerika. Jedná se o malou pokrývku hlavy, která symbolizuje vyvolení ke službě Bohu. Poukazuje na to, že jeho nositel patří pouze Bohu (soli Deo = pouze Bohu)
Mitra je liturgická pokrývka hlavy špičatého tvaru, kterou nosí pouze biskupové (pozn.: kardinálové i papež jsou nositelé biskupského svěcení). Je symbolem jejich úřadu a vyjadřuje autoritu duchovního pastýře, apoštola. Také poukazuje na důležitý rozměr modlitby. Další symbolikou mitry je to, že představuje ochrannou přilbici spásy, Boží záštitu proti moci zla.
Palium je zvláštní část oděvu arcibiskupů (tedy i papeže). Nosí jej na ornátu, a to pouze tehdy, pokud se nacházejí na území podléhajícím jejich jurisdikci. Jedná se o pruh bílé vlněné látky, ozdobený několika křížky, který se otáčí kolem krku. Palium předává každému arcibiskupovi přímo papež jako symbol spojitosti jeho pastýřské pravomoci se službou Petra a jeho nástupců. Palia se až do odevzdání jejich nositelům uchovávají ve zvláštní schránce přímo nad hrobem apoštola Petra v Římě.
Berla bývá někdy označována jako pastýřská hůl a nosí ji každý biskup ve své diecézi. Je symbolem jeho pastýřské služby, kterou převzal jako nástupce apoštolů. Papež místo berly užívá kříž, který stejně jako berla odkazuje na pastýřský rozměr jeho služby a na jeho spojení s Kristem. Je to papež s ostastními biskupy, kteří mají kráčet v čele Božího lidu po cestě spásy.
Kříž (pektorál) nosí biskup či kardinál na klerice nebo na ornátu. Je nejen odznakem jeho úřadu, ale především upozorňuje svého nositele na to, že jeho moc pochází od Krista, že je pouze služebníkem Božím.
Prsten je odznakem vykonávaného úřadu, je symbolem věrnosti církvi, tak jako jsou snubní prsteny znamením věrnosti mezi manželi. Od nepaměti jím byli označováni také nositelé světské moci i králové. Je současně znakem pečetním, potvrzujícím pravomoci vykonávané služby. Papež užívá zvláštní, tzv. Rybářský prsten, který poukazuje na to, že je následovníkem někdejšího rybáře Petra ve službě prvního apoštola.
Kněží
Kněží jsou oděni do kleriky, alby, cingula, štoly a ornátu (význam jednotlivých částí oděvu viz. výše).
Jáhni
Jáhni jsou oděni do kleriky, alby a cingula (viz. výše). Dále na sobě mají štolu umístěnou přes pravé rameno k levé noze a dalmatiku (viz. níže). Štola je v liturgické barvě a je symbolem služby. Její zvláštní umístění (i střih) poukazují na to, že služba jáhna je především pomocná – ať již během liturgie, nebo i mimo ni (mezi jeho povinnosti má patřit mj. starost o chudé). Někteří autoři ji označují za symbol křídla, které mají andělé, neboť on sám vykonává službu andělskou, když předčítá radostnou zvěst (evangelium) a slouží u oltáře.
Dalmatika je ozdobný svrchní šat stejné liturgické barvy jako štola a je vlastním oděvem jáhna. Vzhledově se podobá ornátu, jen nezahaluje celé ruce (obvykle jen k loktům) a má rukávy. Je používána na slavnostních mších, aby byla zdůrazněna krása liturgie. (Pozn..: Dalmatiky, které oblečou jáhni mít při papežské mši svaté, tvoří soupravu společně s ornátem, který na sobě bude mít Svatý otec. Celá soupravu bude pro tuto příležitost přivezena z Vatikánu.)
Ministranti
Ministranti jsou oděni do taláru (kleriky nebo komže s límcem) (význam viz. výše) černé barvy a rochety (případně alby).
Rocheta má stejný význam a symboliku jako alba. Liší se především délkou, která sahá přibližně ke kolenům.
Liturgické nádoby
Patena je miska zhotovená nejčastěji z kovu, bývá pozlacená či jinak zdobená. Jsou na ní uložené hostie, které se při mši proměňují na Ježíšovo tělo. Tato patena má tvar misky a je větší velikosti. Z ní se pak podává svaté přijímání. Jiný druh pateny slouží k zabránění upadnutí malých částí eucharistie na zem opět při podávání svatého přijímání; tu pak drží ministrant.
Kalich je vyroben opět z pevného, neprůhledného a ušlechtilého materiálu. V kalichu je při mši svaté proměňováno víno (s troškou vody) na krev Páně. V Bibli se výraz kalich používá také ve spojtosti s Ježíšovou obětí na kříži („kalich utrpení“).
Kadidelnice slouží k pálení kadidla (viz. výše). Užívá se jí na začátku liturgie při okuřování oltáře, dále před evangeliem na okouření evangeliáře (= knihy evangelií), před modlitbou nad dary (je okuřován oltář s obětními dary, pak celebrant a nakonec lid) a během proměňování (okuřování darů).
Liturgická barva
Zelená liturgická barva je barvou naděje a používá se v liturgickém mezidobí (tzn. v době mezi jednotlivými svátky). Tuto barvu ponesou všechna liturgická roucha při papežské mši svaté. Tato barva poukazuje na vnitřní dynamiku lidského života a připomíná, že i běžné životní skutečnosti mají věřící vidět očima naděje.
Liturgický prostor
Oltář ukazuje na výjimečnost a jedinečnost Ježíšovy oběti. Je symbolem Krista, který se podle slov Písma stal pro církev kamenem nárožním (také „úhelným“). Současně se v oltáři zrcadlí obraz stolu nebeské hostiny, ke které jsou všichni zváni. V neposlední řadě je zde symbolika oběti, je to místo, na kterém se zpřítomňuje Kristova obět za lidstvo.
Kříž na oltáři nepředstavuje něco, co by mělo zakrývat eucharistii, ale obrací zrak všech věřících ke středu křesťanského života, tedy ke Kristu ukřižovanému. Připomíná jeho oběť, která je zpřítomňována na oltáři. Celebrant nestojí proti lidu, ale všichni společně stojí okolo Krista, a tak tvoří společenství církve.
Sedm svící poukazuje na sedm darů Ducha svatého. Sedmička je číslem dokonalosti a plnosti, je tedy znamením dokonalosti liturgické oběti. Svíce zviditelňují symboliku světla a ohně (viz. výše).
Sedes při bohoslužbě je sedadlo pro celebranta. Při papežské liturgii má sedadlo podobu a symboliku trůnu. Je tak především obrazem papežovy učitelské a apoštolské autority i zodpovědnosti za celou církev. Papež i ostatní biskupové z tohoto sedadla ( „ex catedra“) pronášejí svá kázání.
Ambon je čestné a důstojné místo liturgického prostoru, odkud jsou předčítány texty Starého i Nového zákona, hlásáno evangelium a pronášena homilie (=kázání). Má přirozeně poutat pozornost věřících a umožňovat dobrou slyšitelnost všem, kteří poslouchají Boží slovo.
Gesta
Oranta (gesto rozpjatých rukou celebranta při modlitbě) je přirozený projev duše očekávající pomoc shůry. Roztažené ruce do stran představují ukřižovaného Krista.
Stání je postojem modlitby a rozhodnutí věřícího člověka následovat Krista. Proto se stojí při čtení evangelia, aby byla zdůrazněna tato ochota. Současně se jedná i o postoj modlícího se člověka, neboť křesťané i židé při modlitbě stojí. V neposlední řadě je stání výrazem svobody a úcty.
Sezení je gestem vyjadřujícím ochotu naslouchat a poučit se. Současně je sezení výsadou toho, kdo předsedá liturgii. Proto tento služebník liturgie sedí na zvláštním sedadle – papež má trůn, biskup ve svém sídelním chrámu ( = katedrále) katedru, kněží a jáhni sedes (viz. heslo sedes).
Klečení je výrazem úcty a pokory, uvědomění si vlastní nedokonalosti a hříchu a též výrazem oddanosti a poslušnosti. Hřích, který nás dříve srážel na kolena, je přemožen Ježíšovým vykoupením, jehož ovoce - svátosti - člověk posléze přijímá radostným postojem člověka stojícího.
Pokleknutí je gestem úcty, pozdravem a vzdání cti Kristu, který je skryt v eucharistii i ve svých služebnících.
Pokřižování se je výrazem předání a přijetí požehnání. Křesťané se od nepaměti často a při nejrůznějších příležitostech žehnali. Předsedající liturgie žehná křížem nejen lid a sebe (při začátku a na konci liturgie), ale také předměty – základní kameny chrámů, dary na oltáři, předměty náboženské úcty. Pokřižování se lze vnímat jako gesto svolávající Boží ochranu a blízkost.
Bití se v prsa je gesto uvědomění si vlastní hříšnosti a nedokonalosti. Je to výraz pokání, lítosti, touhy se opět vrátit k dokonalému životu s Bohem.
Chůze při liturgii není jen funkční záležitostí, ale má obrazný význam. Chůze je gestem poukazujícím na skutečnost, že ve svém životě kráčíme k Bohu, že náš život má nějaký směr.
Struktura mše
Bohoslužba slova
Vstupní průvod. Příchodem předsedajícího liturgie začíná mše. Tento příchod je obrazem prvního příchodu Krista, který svým vtělením vykoupil svět. Chůze služebníků oltáře na začátku mše symbolizuje ochotu vyjít z otroctví hříchu ke svobodě dětí Božích.
Políbení oltáře a úklona před ním jsou přirozenými projevy úcty ke Kristově oběti. Poukazují na lidskou nedokonalost a podřízenost Bohu. Tato gesta staví do popředí liturgického slavení oltář, místo, na kterém je proměňován chléb a víno na tělo a krev Krista, místo, na kterém probíhá zpřítomnění Ježíšovy oběti.
Okouření oltáře je výrazem úcty. Projevuje se zde symbolika kadidla (viz. výše). Okuřování oltáře odkazuje na to, že dílo spásy je zahaleno tajemstvím, podobně jako hora, na které Bůh předal Mojžíšovi přikázání Desatera.
Křížem je zdůrazněn ještě jednou začátek liturgie. Křesťané se před začátkem modlitby křižují. Gesto poukazuje na jednotu společenství s Kristem, v němž má Boží lid svou oporu a spásu.
Pozdravení shromážděného lidu teologicky navazuje na kříž. Připomíná Kristova slova po zmrtvýchvstání a věřící povzbuzuje v radostné důvěře v Boží milost a lásku. Má dialogický charakter (Pán s vámi - I s tebou).
Vyznání hříchů. Aby modlitba mohla být dokonalá a upřímná, je zapotřebí očistit se od hříchů, litovat jich a prosit Boha za jejich odpuštění. Je zde zdůrazněno, že osobní hřích není soukromou záležitostí jednotlivého věřícího, ale skutečnost mající důsledky pro celé společenství. Vyznání hříchů je doplněno prosbou o přímluvu církve pozemské i nebeské.
Gloria (neboli zpěv Sláva na výsostech Bohu) je prastarý hymnus oslavující Boží výjimečnost a jedinečnost. Není možné sloužit či oslavovat nikoho jiného, mimo Boha. Kromě oslavného charakteru má tento chvalozpěv význam i jako vyznání přesvědčení o Božích vlastnostech, trojjedinosti Boha a základních prvků dějin spásy. Společenství slaví bohoslužbu v jednotě víry, ve společné radosti z Boží přítomnosti.
Vstupní modlitba zakončuje vstupní obřady. Je modlitbou celého shromáždění, každého věřícího, který do ní vkládá své úmysly a potřeby. Pronáší ji předsedající liturgie s roztaženýma rukama (viz. gesto oranta, výše). Tím je znázorněno to, že modlitbu ústy předsedajícího přednáší celá církev.
První čtení poukazuje na kontinuitu starozákonních událostí v Božím plánu spásy s událostmi novozákonními.
Žalm je oslavnou modlitbou či hymnem směřujícím k Bohu. Je výrazem lidské odevzdanosti a oslavou Boží moudrosti a lásky. Žalmy patří k nejčastěji užívaným křesťanským modlitbám vůbec.
Druhé čtení reflektuje život s Bohem pohledem prvotní církve. Představuje kontinuální pokračování Božího vykupitelského plánu s lidstvem. Nabízí úvahy a východiska formovaná apoštolskými listy.
Alelujový zpěv uvádí evangelium. Zdůrazňuje že se jedná o radostnou zvěst, která je přinášena všemu lidu. Každý má právo být spasen, uposlechnout Kristovu výzvu k následování. Lid je během zpěvu podněcován k nové radosti a obnově své duše.
Evangelium znamená v překladu radostná zvěst. Čte jej jáhen z evangeliáře (zvláštní zdobené knihy, která obsahuje evangelia). Před čtením jej okouří kadidlem na znamení úcty k Božímu slovu. Evangelium obsahuje úryvky z života Ježíše a jeho výroky. Věřící při čtení evangelia stojí, neboť chtějí vyjádřit svou úctu i svobodné rozhodnutí následovat Krista.
Homilie navazuje na evangelium. Přednáší ji jáhen, kněz či biskup (papež) a vykládá obsah právě
slyšených textů Písma. Má učitelský i pastorační charakter. Poukazuje na to, jak se má Boží slovo projevovat v každodenním životě věřících.
Chvíle ticha po homilii slouží k tomu, aby věřící mohli v duchu rozjímat o slyšeném, aby se mohlo slovo Boží i homilie projevit v jeho životě.
Vyznání víry (Credo) stvrzuje jednotu církve ve víře. Bez této jednoty by nebylo možné slavit eucharistickou oběť. Je symbolem odkazujícím ke společné víře v trojjediného Boha, ve vykupitelské dílo Krista, vzkříšení mrtvých, i v církev a ve společenství svatých. Takto sjednoceno ve víře a lásce se společenství obrací k Bohu ve svých prosbách.
Přímluvy neboli společné prosby věřících přinášejí prosby církve k Bohu. Jsou jednou z možností aktivního zapojení věřících do liturgie. Přímluvy jsou prosby za lidské společenství a jeho představitele, za církev, za aktuální potřeby i za zemřelé. Představují vstupní bránu k eucharistické oběti, ve které se naopak Bůh obrací k svému lidu.
Bohoslužba oběti
Obětní průvod symbolicky vyjadřuje všechny oběti a úmysly, které věřící přináší Bohu. Chůze těch, kdo přinášejí dary, opět akcentuje rozhodnutí jít za Kristem. Tímto úkonem začíná bohoslužba oběti.
Příprava darů je spojena s díkůvzdáním Bohu. Celebrant zvedá misku s chlebem a pronáší slova požehnaní a díků za Boží štědrost. S kalichem naplněným vínem pak pronese obdobnou modlitbu. Pak je oltář okouřen na znamení úcty Bohu a blízkosti tajemství proměnění. Poté si celebrant symbolicky umyje ruce jako výraz prosby za očištění z hříchu.
Modlitba nad dary obsahově koresponduje se vstupní modlitbou. Opět je přednášena jako modlitba celého společenství církve ústy předsedajícího. Samotným obsahem modlitby je pak příprava na blížící se eucharistickou oběť.
Preface obsahuje úvodní dialog, takže se na ní podílejí všichni věřící. Oslavuje Boha a vzdává mu díky. Může být zaměřena všeobecně na dílo spásy nebo na jeho určitý aspekt (svatost, příklad svatých, naděje na vzkříšení). Je zakončena zpěvem Sanctus (Svatý), který zpívá společně celé shromáždění a který zdůrazňuje vlastní, oslavný obsah preface.
Eucharistická modlitba
Při bohoslužbě bude užito třetí eucharistické modlitby, která vznikla až po Druhém vatikánském koncilu. Teologicky odkazuje především na církev. Začíná prefací a pokračuje následujícími částmi:
- Prosba o svolání Ducha svatého - aby přinesené dary byly jeho mocí proměněny a staly se tělem a krví Krista.
- Slova a gesta ustanovení eucharistie: Užívá se týchž slov, která jsou zaznamenána v evangeliích. Stejná přednášejí všichni přítomní biskupové a kněží. Při těchto slovech dochází k proměně chleba a vína na Kristovo tělo a krev. Proměna je již trvalá. Tato část je vrcholem celé mše, nejdůležitějším okamžikem eucharistické oběti.
- Připomenutí dějin spásy, Božího úsilí, kterým zachovával Boží lid i přes všechna jeho provinění.
- Prosby za pozemskou církev a její představitele, a dále za živé i zemřelé.
- Závěrečná oslava Boží, kterou uzavírá společné zvolání věřících „Amen“.
Otčenáš představuje modlitbu, která sjednocuje všechny věřící. Modlí se ji všichni společně na znamení své jednoty. Samotná modlitba sestává ze sedmi proseb. Jedná se o autentická Kristova slova. Následují modlitby navazující na Otčenáš. Vše je zakončeno aklamací, kterou vyznává celé společenství svoji oddanost Bohu: „Neboť tvé je království i moc i sláva navěky“
Pozdravení pokoje je uvedeno krátkou modlitbou. Je obrazem míru a pokoje uvnitř společenství. Toho, že mezi věřícími vládne svornost a láska. Pozdravení pokoje může mít nejrůznější podoby – od políbení na tvář, přes obejmutí až po podání ruky. Někdy je vykonáváno zcela potichu, jindy doprovázeno slovy (např.: „Pokoj tobě.“).
Beránku Boží (Agnus Dei) je prastarý zpěv, ve kterém společenství vyznává svoji nedokonalost a hříšnost a vzývá Beránka (Krista) aby je od nich očistil, neboť právě v tom je význam celého Ježíšova vykupitelského díla.
Obřady přijímání začínají pozdvižením eucharistie se slovy: „Hle Beránek Boží, ten který na sebe vzal hříchy světa Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově“. Lid odpoví: „Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“Jedná se o dialog, který vyjadřuje poslední uvědomění si hříšnosti a pokání, ale současně a především je to gesto pokorné adorace (uctívání) eucharistie před jejím přijetím. Poté je tělo Kristovo podáváno všem věřícím.
Purifikace a lavabo. Protože katoličtí křesťané věří ve stálou přítomnost Krista v eucharistii, dokud trvá tzv. „materie“ svátosti (tzn. fyzická existence chleba a vína), je nutné zbylou eucharistii uložit do svatostánku, a všechny nádoby pečlivě očistit vodou (purifikace). Stejně tak jsou i ruce celebranta obmyty vodou, aby na nich nezůstaly kousky eucharistie (lavabo). Po přijímání setrvávají věřící v tiché modlitbě.
Modlitba po přijímání je poděkováním Bohu za obdržené dary a jeho lásku. Současně je spojena s prosbou o požehnání do dalšího života, aby věřící v síle eucharistického pokrmu směřovali k Bohu a konečné spáse. Opět se jedná o modlitbu celého společenství, přednášenou osobou předsedajícího liturgii.
Závěrečné obřady
Před závěrečným požehnáním je místo pro další obřady. Papež zde obvykle krátce zdraví různé skupiny věřících a může se s nimi pomodlit tradiční polední modlitbu Anděl Páně.
Na konci bohoslužby budou také požehnány základní kameny budoucích kostelů a kaplí. Jedná se o požehnání (ne svěcení, viz. níže), a spíše než o sesílání Boží moci na předměty, jde o požehnání pro ty, kdo chrám budou stavět a užívat.
Apoštolské požehnání: V závěru liturgie papež uděluje apoštolské požehnání. Jedná se o modlitbu nad lidem, která mu má přinést posilu v boji se zlem a ochranu Boží. Toto zvláštní požehnáníje vyhrazeno pouze papeži, neboť jemu je propůjčena plnost duchovní moci, kterou disponují od dob prvního papeže Petra všichni jeho nástupci. Je opřena o Kristův příslib, že na Petrově skále vybuduje svou církev, kterou nepřemohou mocnosti zla, a dále o ustanovení, že vše, co sváže na zemi, bude svázáno také na nebi.
Požehnání začíná starobylým dialogem papeže a lidu a je posléze udělováno trojím znamení kříže nad celým shromážděním.
Úklona oltáři a jeho políbení. Viz. začátek bohoslužby.
Druhý příchod (odchod). Symbolika chůze je stejná jako u příchodu. Jen více poukazuje na očekávání posledního příchodu Krista na zem. Toho, při kterém nastane poslední soud a konec všeho časného a pomíjivého. Je výrazem očekávání církve, že se bude moci po Ježíšově novém příchodu radovat spolu se svatými a anděli v nebi.
Problematické názvosloví
Žehnání není obvykle příliš pevně svázáno obřady a předpisy. Můžeme žehnat osoby, což znamená, že prosíme Boha, aby na ně seslal své požehnání, pomoc a ochranu. Lze žehnat také věci či místa. Zde ovšem nejsou žehnány předměty samotné, ale lidé, kteří je užívají. Příkladem může být např. žehnání automobilu. Automobil je pokropen svěcenou vodou a požehnán modlitbou. Není to ale modlitba za nižší spotřebu či dlouhou trvanlivost stroje, ale za ochranu těch, kdo v něm budou jezdit.
Svěcení má přesnou a neměnnou formu. Jsou svěceny především osoby. Zde jde o zásadní změnu stavu – z laika se stává jáhen, z jáhna kněz či z kněze biskup. Místo svěcení lze užít také výraz zasvěcení: Osoba již nepatří sama sobě, ale především Bohu. Ze stejného důvodu jsou svěceny některé zvláštní předměty – kalichy, oltáře, kostely, zvony. Ty opět mění zásadním způsobem smysl své existence. Posvěcený oltář bude vždy místem, kde se bude přinášet eucharistická oběť, už nikdy nebude běžným stolem. Z kalicha se bude pít jen při mši, nebude užíván nikde jinde, atd. Svěcení tedy zásadním způsobem mění smysl a určení osob či věcí a bezvýhradně je odevzdává do Božího vlastnictví.
Hostie, chléb X eucharistie, tělo Kristovo
Katoličtí křesťané věří, že se během slov o proměnění při mši svaté proměňuje chléb na tělo Kristovo a víno na krev Kristovu. Tato změna je trvalá a nevratná, což znamená, že Ježíšova přítomnost v eucharistii trvá tak dlouho, dokud trvají (fyzicky) tzv. „způsoby“ - chléb a víno. Proto je důležité rozlišovat užívané názvosloví. Až do chvíle proměňování mluvíme o chlebu (či hostiích) a o víně. Po nich však zásadně užíváme označení tělo (někdy též eucharistický chléb) a krev, obvykle dodáváme i přídavné jméno „...Kristovo“. Další označení je například eucharistie (= dosl. díkůvzdání), Nejsvětější svátost, Svátost oltářní atp.
Zpracoval: Mgr. Petr Vrbacký a Michal Černý
(Bylo čerpáno z prací autorů: P. Kopeček a A. Adam.)
RSS | 