Aktuality Vzpomínky účastníků Pozdrav otce biskupa Program v Brně Organizační pokyny Specifické skupiny poutníků Areál bohoslužby Brněnská diecéze Další informace Sponzoři

Úvodní strana > Vzpomínky

Nejsem nejmladší, již jsem sedm křížků překročila, a proto jsem si říkala, že si přivítání Svatého otce užiji pěkně v křesle u televize, ale život vše obrátí o 180 stupňů. Tím, kdo mě otočil v mém úmyslu, byla moje stejně stará kamarádka Františka: „Přece nemůžeme zůstat doma. Na tuřanské letiště to nemáme daleko, naše vesnice jsou v blízkém okolí. Mnoho lidí přijede až z druhé strany světa a my nemůžeme přece zůstat doma. Vždyť lidé chodí na různá shromáždění a stávky, které nic neznamenají a nic neřeší.“

Bylo rozhodnuto, ranní vstávání, vnoučci Danek a Anička se přidali a pak se vyšlo, jak se říká, „za kuropění“. Doprava, přestupy a cesta probíhaly neuvěřitelně hladce. Téměř pět hodin čekání na Svatého otce ubíhalo dobře, příjemně a vesele. Kolem mne byli mladí lidé, jen já mezi nimi kralovala jako kvočna. Program na podiích byl velice dobře připravený a zajímavý, hudba a také velkoplošné obrazovky nám sdělovaly, co se kde děje. Ani chladné ráno nám vůbec nevadilo.

Uvelebila jsem se na skládací židličce a pak přišla ta pravá chvíle, přiletěl Svatý otec. V nepřehledném davu lidí jásajících a stojících jsem zůstala přilepená na židličce, nebyla jsem schopna se vůbec postavit. Moje strnulé klouby, hlavně kolena, nefungovala, a tak jsem se smířila s tím, že zůstanu sedět. Všichni mladí kolem by mně rádi pomohli, ale proč je rušit, radostné odevzdání při mši svaté by bylo škoda kazit.

A tu náhle zůstala jsem v němém úžasu. Ty tisíce stojících lidí mně vytvořily průhled, jakousi mezeru, skulinu, nevím, jak nazvat tento okamžik - a já na několik vteřin v sedě, téměř na zemi, touto škvírou skrz hradbu těl jsem uviděla žehnajícího Svatého otce. Jen jsem zašmátrala rukou a prosila mladého souseda, aby mně půjčil dalekohled. Nechápal proč, ale byl hbitý a podal mi ho. A já mohla vidět tvář Svatého otce s milým úsměvem, který patřil i mně. Pochopitelně jsem byla dojata. Když jsem se trošku zklidnila a zvedla oči k obloze, abych za tento malý zázrak poděkovala, viděla jsem na modré obloze několik bílých obláčků, které tvořily jakousi podobu holubice. Upozornila jsem všechny kolem mě, zdali vidí totéž na obloze, není-li to jen má fantazie. Vnuci i mladí lidé mně dali za pravdu, že z pohledu naivního malíře je tomu tak.

Nakonec se nám ze slavnosti nechtělo domů. Všichni jsme se navzájem loučili a odcházeli s úsměvem, zvláštní radostí a s přesvědčením, že jsme na tuřanském letišti na slavnosti, byli především poděkovat Pánu Bohu.