Malá a velká setkání v roce 2009
Ing. Milada Vedralová (Třebíč)
Jsem učitelka biologie a výtvarné výchovy, pracuji na Katolickém gymnáziu, bydlíme v Třebíči a farností patříme do baziliky sv. Prokopa. V zimě je v tomto kamenném svatostánku zima a pan farář František Puchnar nám doporučil teplý kostel sv.Martina a s ním také pana děkana Jiřího Dobeše. Postupně jsme si zvykali na jiného kněze.
V květnu 2009 se P. Dobeš při mši svaté optal: „Kdo se mnou pojede na podzim za papežem?“ Přihlásilo se několik mladších farníků a můj manžel povídá: „Pojedeme také, ne?“ Já jsem kategoricky odmítla. Bude tam mnoho lidí, třeba nic neuvidíme, budeme muset moc chodit atd. Nikam.
Čas zrál.V tomto školním roce jsem se připravovala na biřmování – byla jsem jedna z nejstarších. V době mých studií na VŠZ v roce 1965 -1970 jsem měla možnost, ale při skládání zkoušek z tehdejších politických věd by bylo studium v ohrožení. Do roku 1990 bylo biřmování pro mnohé obyvatele dost velký hazard, a zvlášť pro mne, když jsem chtěla celý život učit a můj tatínek byl u PTP. Po roce 1990 mně maminka připomínala, že nejsem biřmovaná. Zase, změna zaměstnání, odchody nejbližších, děti – škola střední, vysoká atd. Zase nebyl čas. Až přišel rok 2006. Narození vnučky Nelinky a my jsme neměli kmotra ke křtu, nebyli jsme biřmovaní. To byl jednoznačný pokyn pro mě – jít k biřmování. Chtěla jsem přihlásit celou rodinu, ale nakonec jsme se zúčastnily dvě – já a má snacha Markéta. Poctivě jsme celý rok navštěvovaly nezapomenutelné večery pana ing. Petra Chvátala a byly jsme mu vděčné za duchovno a krásno, které dovedl vytvořit.
Při vzpomínce na otázku pana děkana: „Kdo pojede?“ jsem se zastyděla a řekla si, že každý pořádný člověk ze sebe dává to nejlepší, když může, a ty nejsi schopná se rozhodnout, když bude papež v Brně? Ve městě, kde máš velkou rodinu, kde jsme strávili nejkrásnější roky života. A je to vyjádření tvého postoje a smyšlení. Je to rok, kdy budeš biřmovaná a dobře víš, že Pán Bůh ti předkládá jen takové překážky, které nejsou lehké, ale ty to zvládneš. Není ti hanba? Ty musíš jet! Jeli jsme.
Ráno 26. 9. 2009 – ve tři hodiny ráno: Již nikdy, toto je naposled, ty ses úplně zbláznila, bude ti špatně, nachladneš atd. Celou cestu za námi z Třebíče nikdo nejel. Můj muž provokoval: „Ono se to asi nekoná, my jsme si spletli termín atd.“ Dorazili jsme potmě na louku, vystoupili z auta a zaslechli hovor a křik dětí .Jsme dobře. Lehce jsme se dopravili na letiště, lehce jsme našli náš sektor, kde nás uvítali Třebíčáci a Zahrádkovi studenti z KG. Jsme tu. Je 5.30. Tma a chlad. Drželi jsme si místo vpředu a čekali na sluníčko a papeže.
První setkání
Zanedlouho se za mnou objevil můj spolužák z vysoké školy Laco Drinocký a bylo povídání a divení po čtyřiceti letech. Bylo o čem povídat. Dělám na biskupství – řekl.A měli jsme si co říct.
Druhé setkání
První byla paní v mých letech – celou dobu držela v ruce bílý růženec a modlila se. Při povídání jsem se dozvěděla, že její bratr – brněnský výtvarník - vytvořil pro papeže dary: kovové svícny a ornament. Bylo to zajímavé poznání.
Druhá paní přišla o půl desáté a protlačila se bezohledně k zábraně. Nebylo místo, byla natlačená a já jsem na ni měla hrozný vztek, protože my všichni jsme si museli držet přední místa od pěti hodin.
Třetí setkání
Papež je tady, přilétá a pojede kolem nás. Netrpělivě jsme přešlapovali a těšili se. Už jede! Už projíždí! Paní, která se protlačila na poslední chvíli, mě chytla za ruku, a já jsem okamžitě pocítila, že se třese, že je nemocná.– Asi Parkinsonova choroba. Papež projíždí. Chceme vidět, chceme zahlédnout... Jede – žehná – chvilka v čase, kdy se všechno zastaví a my vstřebáváme. Ano.S talo se. A paní s růžencem říká: „Tak, a teď jsem úplně vyhořelá, a už nemám na nic sil.“ A já jsem totéž. Nemocná paní mě objala a po tvářích jí stékají slzy štěstí. Již dávno jsem jí odpustila, že nás předběhla. Ona potřebovala přítomnost Svatého otce ještě víc, než my. Trošku jsme se vydýchali a prožili mši svatou naplno.
Brno nás nezklamalo, patří mu náš dík a obdiv za vzornou reprezentaci, organizaci a poděkování obyvatelům jižní Moravy za to, že nezradili křesťanské tradice po vzoru sv. Cyrila a Metoděje.
Nezapomenutelný životní zážitek!