Aktuality Vzpomínky účastníků Pozdrav otce biskupa Program v Brně Organizační pokyny Specifické skupiny poutníků Areál bohoslužby Brněnská diecéze Další informace Sponzoři

Úvodní strana > Vzpomínky

Od narození patřím do katolické rodiny, rodiče i babička jsou zbožní a obětovali za mne celý život mnoho modliteb. Jejich pomoc jsem často cítil, zvlášť při studiu vysoké školy, ale i v osobním životě. Přesto jsem byl docela vlažný ve víře. Vždy jsem byl přesvědčený, že Bůh je, a že mě má moc rád, ale moc se to v mém životě neprojevovalo. Chodíval jsem do kostela, pronesl občas střelnou modlitbu, prosil, když jsem něco potřeboval, i děkoval. Ale jen do doby než přišla nějaká světská zábava nebo třeba nedostatek času. V té chvíli jsem víru prožívanou jen rozumem odložil, žil si jak chtěl, nechodil i měsíce na mši. Hřích mě ale vždy bolel, cítil jsem velké výčitky, skoro živou bolest a doslova chvění duše, srdce i těla a touhu se vyzpovídat. Ale z úmyslu žít svatějším způsobem vždy brzo sešlo. Také jsem často cítil volání, abych se víc zajímal, studoval Boží slovo a duchovní věci, pronikl do křesťanství, protože mám na to hlavu a trápilo mě, že nevím nic o liturgii, o mnoho věcech. Nemohl jsem se tedy ani bavit s nevěřícími a třeba hlouběji argumentovat. Nevěděl jsem mnoho o sociálním učení Církve, o křesťanských vztazích, praktickém životě. Nehledal jsem žádná společenství. Ne, že by mě to nelákalo, ale neudělal jsem nikdy žádný krok.

Byl jsem zkrátka se svým životem spokojený, protože jsem měl od něj vše co jsem chtěl, i když jsem vzadu cítil, že něco zanedbávám a že je ještě něco krásnějšího…

Na konci roku 2008 (bylo mi 28 let) ale přišly velké životní změny, ztráty, a tím i hluboká deprese. Díky mému dosavadnímu životu jsem neměl vůbec sílu se obrátit na Pána, zvednout se. Ani modlit jsem se nedokázal, protože jsem neviděl okamžitý efekt. Pokud i chvilkově přišel, hned jsem od Boha zase odpadl a hledal další pomoc ve světě.

Půl roku jsem se potácel, snažil se obracet na Boha, občas některý den měl nadšení, odhodlání, ale pak se odvrátil, za nějakou dobu vyzpovídal, a zase dokola… Neměl jsem sílu vše odevzdat Bohu s opravdovou důvěrou tak, abych vydržel a mohl vše proměnit. Nevěřil jsem už ani, že mě Pán miluje a došlo to tak daleko, že jsem neoslavil s Bohem ani Velikonoce, a všechny nabízené křesťanské akce jsem bojkotoval třeba i po přihlášení.

Na návštěvu Svatého otce v Brně mi zajistila vstupenku rodina, která na něj také šla. Vůbec se mi den předtím nechtělo, ale bylo mi to tak hloupé kvůli rodině, že jsem prostě další den vstal a vypravil se. Žiju už od VŠ studií v Brně, takže to byl jen kousek MHD.

Už při cestě šalinou a autobusem na letiště jsem cítil, že mezi tolika dobrými lidmi kolem sebe to nebude marný den, a tak aspoň dobře uteče další zbytečný den. Ale modlil jsem se v duchu, ať ten den Pán využije a pomůže mi, že už nevím jak dál, tak dnes má příležitost se projevit, jinak to už bude konec.

Seděl jsem mezi dalšími mladými a všude viděl to nadšení, radost, důvěru, společenství. Něco po čem jsem tak toužil… A pak přiletěl Svatý otec, a ta zdeptaná duše ve mně byla úplně nevýslovně šťastná a i po mši jsem byl plný nadšení a odhodlání. Ale rozdíl byl, že tentokrát zůstalo. Pocítil jsem ten den opravdový Boží dotek, vlastně mě úplně vzal na dlaň a přitiskl k srdci. A já zjistil, že radost najdu už jen u Něho.

Nevěděl jsem kam dřív, jak nahradit ztracený čas, ale pustil jsem se do studia Božího slova, duchovní četby, našel si společenství, zjistil jaké jsou krásné křesťanské akce, exercicie, objevil kouzlo modlitby, vztahu s Ježíšem a Marií, života podle přikázání. Měl jsem poprvé sílu a pak radost z úspěšných zkoušek, kdy člověk dokáže bojovat s pokušeními. Byly ještě i další špatná období a pády, ale věděl jsem jak s pomocí Boží zase vstát, a pokračovat a i za to děkovat.

Bůh mě tak silně vtáhl a teď je mou jedinou radostí a za vše co se stalo a za návštěvu Svatého otce Bohu strašně moc děkuji a neustále Ho chválím.